Tomáš Zmeškal, Sokrates na rovníku – vyšlo v  listopadu 2013

Pátrání je věc ošemetná a nesmírně nejistá, člověk nikdy neví, co ho potká na cestě, po níž se vydal, jaká skrytá zákoutí poodhalí, zda se mu v nich bude líbit, nebo zda nakonec nebude zatrpkle proklínat své rozhodnutí. Zvláště pokud se rozhodne hledat vlastního otce.

Právě na takovou cestu po stopách svého otce, pocházejícího z Konga, nás ve své nové knizeSokrates na rovníku bere Tomáš Zmeškal. Na rozdíl od svých předchozích románů popisuje v tomto příběhu osudy svých rodičů a prozrazuje něco i o sobě. Jako zkušený vypravěč s osobitým stylem se však intuitivně vyhýbá pouhému líčení klasické rodinné historie a vypráví například i o historických přešlapech, jichž se ještě na přelomu 19. a 20. století dopouštěly některé evropské státy vůči Africe a jejím národům. Teprve z tohoto prolnutí obou příběhů, oné komorní zprávy o otci a rodině s dějinami kulturního střetu, vzniká výsledný tvar Sokrata na rovníku, soubor deníkových zápisků, vzpomínek, úvah a rodinných reportáží.

Znovu se zde ukazuje, že hledání je pokaždé činností nanejvýš komplexní, že nestačí pátrat v matrikách a sestavovat rodokmeny. Kdo chce skutečně pochopit, odkud přichází, musí umět dočasně opustit sebe a odvážit se k hlubšímu ponoru, ke společnosti, k zemi a dějinám. Teprve poté vzniká celistvý obraz o nás, o naší minulosti i o těch, kteří nás přivedli na svět.

Recenzní výtisky – nakladatelství Mishkezy e-mail: nakladatelstvimishkezy (zavináč) seznam.cz

ISBN: 978-80-87886-00-7

Rok vydání: 2013

Počet stran:198

Redakce: Jakub Vaníček a Dana Horáková

Grafická úprava: Jaroslav Beer

Nakladatelství: Mishkezy, e-mail: nakladatelstvimishkezy (zavináč) seznam.cz

První dvě ukázky je možné stáhnout zde: Sokrates na rovníku, rodinné reportáže 1,2

Ukázky :

1. Začátky hledání – Praha 2006

V roce 2006, osm let poté, co jsem se vrátil z  jedenáctiletého pobytu v Anglii, jsem se rozhodl znovu začít hledat svého otce. Naposledy jsem se o to pokoušel ještě v Londýně, od té doby uplynulo přes deset let a politická i vojenská situace v Kongu se po dvou krvavých válkách, v kterých zahynulo přes pět milionů lidí, začala uklidňovat. V roce 2006 v Kongu proběhly volby, které zorganizovaly Spojené národy. Byla to největší a nejdražší akce v jejich historii a všichni lidé, které Kongo z nějakých důvodů zajímalo, napjatě čekali, jak dopadnou. Dopadly vcelku dobře. Dobře v kontextu Konga znamenalo, že se stát nerozpadl a parlament s prezidentem byli zvoleni. Kdyby se totiž rozpadl nebo se k rozpadu potácel, mnoho šancí, jak v něm najít svého otce bych neměl. Moji rodiče se rozešli na konci šedesátých let a na začátku sedmdesátých se natolik pohádali, že moje matka ukončila i jejich vzájemnou korespondenci. Nejčerstvější zprávy, které jsem o otci měl, byly zhruba z roku sedmdesát čtyři, kdy žil a studoval ve Francii, moje informace byly tedy přes třicet let zastaralé. Proč moje matka korespondenci ukončila jsem nevěděl, nemluvila o tom.

Matka o otci nikdy nemluvila. O věcech, které nemohla zvládnout a které přesahovaly její síly, má matka nikdy nemluvila. Teprve mnohem později, když jsem vyrůstal, jsem s ohromením zjišťoval, že si matky mých kamarádů a spolužáků povídají mnohem více a častěji o čemkoli a s kýmkoli a že málomluvnost mé matky není pravidlem, ale výjimkou. Má matka nikdy a o ničem příliš nehovořila a bylo jen několik věcí, o kterých, při své dokonale introvertní povaze, byla čas od času hovořit schopna. Ráda například vyprávěla o psech, o květinách, o detektivkách a později ve stáří o vědecko-fantastických filmech a románech, které si k mému překvapení zamilovala. Ráda mluvila o plachetnicích, to ale jen zřídka, a když měla mimořádně dobrou náladu. Jednu malou si před lety také koupila a zkoušela se ji nepříliš úspěšně naučit ovládat. V tom, o čem ráda mluvila, se můj otec nevyskytoval, stejně jako se tam nevyskytoval třeba fotbal nebo vážná hudba, náměty, které zcela ignorovala.

Od babičky, strýců, tet a ostatních příbuzných jsem věděl, že do Československa přijel jako student ekonomie na konci padesátých nebo na začátku šedesátých let a že někdy v polovině šedesátých let byl povolán zpět do Konga. Když chtěl, aby moje matka společně se mnou odjela za ním, odmítla. Proč se nevzali, jsem nevěděl. Říkalo se, že její odmítnutí odjezdu do Konga nastartovalo jejich rychlý a pravděpodobně nevyhnutelný rozchod. Můj otec se pak už nikdy do Československa nevrátil. Věděl jsem, že se usadil v Belgii, potom na čas snad ve Francii a nakonec se do Konga údajně vrátil natrvalo, prý jako vysokoškolský učitel ekonomiky. Co z příběhu byla pravda a co nikoli, se v podstatě nedalo dešifrovat, protože moje matka, hlavní postava příběhu, sídlila ve svém uzavřeném světě. Kdyby se narodila dnes, pravděpodobně by se mělo za to, že trpí sociální fóbií. Úzkost a trvalé napětí, které ji na veřejnosti nikdy neopouštěly, by tomu možná i nasvědčovaly. Tenkrát se ale chování naštěstí takto neposuzovalo, a proto na mé mámě nebylo nic neobyčejného.

Není pravidlem, že autor, který svým prvním románem zaujme neotřelostí, hloubkou i pravdivostí, dokáže znovu zaujmout a s ještě větší silou přesvědčit, že jeho psaní není jen šikovným skládáním slov, ale především skutečným sdělením. Tomáši Zmeškalovi se to jeho druhým románem Životopis černobílého jehněte podařilo. Čerpal tentokrát ze zkušenosti osobní, a přesto znovu podal svědectví o celé české společnosti, o nás samotných. Ukazuje čtenářům situace života a chování, které si většina z nás v naší bílé kůži vůbec nedovede představit, a to dokonce ani ti, kteří sami sebe považují za bezpředsudečné, otevřené a tolerantní. Zmeškal svým osobitým úhlem pohledu popsal dobu 60. až 80. let, kterou si dnes leckdo idealizuje, ať už pro její myšlenkovou plochost, a tudíž nenáročnost, nebo z hlediska vzpomínkového optimismu, protože tehdy jsme byli mladí a krásní. Ukazuje nám svět, v němž nic, co společnost nabízí, nefunguje normálně, a dokonce i to, nač se lze obvykle alespoň trochu spolehnout, tedy city a rodinné vazby, je deformováno k nepoznání, neboť – slovy samotného autora – „historie… svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání“.

Milostný dopis klínovým písmem

2. Cukrář

Řidič policejního auta SNB jenom nedbale mávnul na vrátného, ten se letmo dotkl ukazováčkem svých popelavých vlasů v kusém náznaku symbolického pozdravu, a protože svítilo sluníčko, nezmáčkl knoflík, který by propojil kabely a dovedl elektrický proud k motoru, jenž by pak zdvihl závoru, ale on sám, vrátný, se zvedl ze židle. Koneckonců bylo pěkně, svítilo sluníčko a vrátný se chtěl protáhnout. Vyšel ven na malý betonový chodníček lemovaný květináči, pootočil se bokem k policejnímu autu a sáhnul do své hlídací kukaně zvenčí. A odtamtud, zvenčí, zmáčkl knoflík. Byl pátek ráno a hodiny nad jeho hlavou ukazovaly pět hodin a čtyřicet tři minuty přesně. Nedbalé pokynutí policejního řidiče a nedbalý náznak zasalutování vrátného bylo provedeno tak, že by se za to nemusely stydět ani labutě ze stejnojmenného jezera. Nedbalý pokyn policisty za volantem dával najevo propracovaně stylizovanou únavu noční služby, kterou však měl už nyní téměř celou za sebou, lehkou přehlíživost a zároveň autoritativní demokratičnost, která však byla přesně oddělena od rovnostářství. Precizně načasovaná odpověď vrátného, přesně načasovaná vrátného gesta prozrazovala mírnou úctu k autoritě policejního řidiče, kterýjim, ano jim, protože, jak každý ví, vrátný je také součástí léčebného procesu, který tedy jim veze ne pacienta, jako dříve, ale klienta, jak se jim nyní říká. Podstatnou složkou choreografie vrátného bylo jeho nenucené zhoupnutí se v kolenou – mimochodem vrátnému bylo loni přes sedmdesát a svou práci dělal už hezkých pár let a v životě už něco viděl – tedy podstatnou složkou vrátného nenuceného zhoupnutí se v kolenou bylo právě to nepatrné, téměř nezměřitelné, milisekundové prodlení na podpatcích. To totiž dalo jasně najevo, kdo je tady pánem. A pochopitelně na závěr přišlo trumfové eso, on nezůstane ve své sladké kukani, on se z ní nebude jen tak dívat ven, on ven vyjde, ale místo aby policistovi neboli příslušníkovi SNB za volantem věnoval jediný pohled, natočí se nedbale bokem a zvenčí zmáčkne knoflík, který způsobí to, že elektromotor zahraniční výroby závoru zvedne. Vrátný o tom pochopitelně nepřemýšlel, stejně tak jako Paganini nepřemýšlel o tom, jaké bude hrát při koncertu vibrato, to prostě přichází samo s celoživotní mistrovskou praxí. S tím už nemůžeš nic dělat, chlapče, i kdybys nám sem vezl třeba majora od parašutistů. Tohle, to přehoupnutí se do kukaně v ranním oparu, to je dvakrát sichrovaný trumfový eso, nebo jestli chceš klidně žolík. Tohle ti ukáže, kdo to tady v hlavní bráně a teď už přesně v pět hodin a čtyřicet čtyři minuty má pod kontrolou. Milej zlatej!

A závoru v hlavním vchodu psychiatrické léčebny se jal zvedat elektromotor zahraniční výroby, jehož uhlazený zvuk se nesl ranním oparem téměř – elegantně. Vrátnému vzdáleně připomínal předení sousedovic vždy dobře nažrané angorské kočky, která, pokud on věděl, jen žrala, pila mlíko, spala a vrněla. Nic jiného ta načinčaná mrcha nikdy stejně nedělala. Auto projelo do nemocničního areálu, vrátný se zhoupl ještě jednou na podpatcích a teprve nyní mohl den úspěšně začít.

Automobil dojel k růžovému pavilonu, u kterého zastavil. Policista-příslušník SNB, který řídil, vystoupil z auta, zabouchl dveře, otočil se a podíval se dozadu na své dva kolegy, mezi nimiž seděl drobný muž, potom se otočil zpět k budově, došel k hlavním dveřím růžového pavilonu a zazvonil na zvonek. Chvíli čekal, přešlápl z nohy na nohu a z jeho pohybů se dalo poznat, že se jeho koncentrace rozplývá. Za dveřmi se ozvaly kroky, dveře se otevřely a v nich stál muž v bílém plášti a v plátěných kalhotách. Do vlažného ranního vánku vypustily na policistu dveře nádrž zápachu institucionálního vzduchu. Vzduch, který policistovi vnikal do nozder, aniž se ho někdo zeptal, zdali mu je to příjemné nebo není, s sebou nesl vzpomínky dlouhých ústavních stěn. Stěn, které byly vodorovně rozděleny olejovým omyvatelným nátěrem ve výšce očí. Omyvatelné zdi, vykachlíčkované podlahy, žluté a zelené barvy připadaly policistovi vždy rozbolavělé. Nikdy o tom nepřemýšlel příliš dlouho, nikdy se mu to nedařilo, vždy mu pach zbytečné a laciné dezinfekce narušoval proud myšlenek a znervózňoval ho. Kdyby mohl, kdyby to bylo možné, proměnil by se v nějaké neexistující exotické nebo domorodé zvíře a učinil by něco s tím, aby nemusel dýchat tu káď neupřímného, lacině vydezinfikovaného vzduchu. Kdyby to bylo možné, uzavřel by jako potápěč nebo jako zvíře ze smyšlené planety všechny své dýchací otvory, nebo by si pustil naplno kyslíkovou bombu, nasadil šnorchl a pak by už spokojeně a bez emocí mohl procházet skrze jejich dlouhé žlutozelené olejově pomalované bazénové chodby jako nevydařený potápěč. Zatím však policista sděloval muži v bílém plášti fakta, z kterých je stvořeno císařství institucionálního vesmíru. Sděloval ošetřovateli, který před ním stál, nevyvratitelná fakta, fakta příjezdu zadrženého občana, fakta, jež bylo možné doložit jedním zadrženým živým tělem, třemi úředními osobami a jedním autem. Definování a domlouvání dodávalo jejich krátké rozpravě přídech čehosi jako setkání starověkých vyjednavačů už dávno neexistujících říší, kteří nečekaně a předčasně z úradku jim neznámé imperiální či boží moci mají předat a zařídit uplatňování Keplerových zákonů planetárních pohybů, něco, čemu nikdo z nich příliš dobře nerozumí, nebo čemu oba rozumějí jen přibližně. A přitom, aniž se jich kdo ptal, to prostě zařídit musí. Musí zařídit propojení dvou oddělených říší podle zákonů jim neznámých a nejasných. Musí zajistit předání podivného daru, zvláštního ptačího zásnubního rituálu, při kterém se netančí ani nemodlí. A přitom oba dva staří pragmatici, jak hovoří o detailech předpisů, jsou už myšlenkami dávno daleko odsud.

Oba muži vešli a zevnitř se nesl ven zvuk zámku zamykaných dveří. Ošetřovatel, muž, který policistu vedl, šel napřed. Po několika metrech se zastavili u dalších dveří, které muž v bílém plášti odemkl, pustil policistu, pak prošel dveřmi sám a z druhé strany je zavřel a zamkl. Policista tu několikrát byl a pokaždé byl rád, že měl nejen uniformu, ale i svou zbraň. Jeho zbraň se sedmi náboji v zásobníku, i když zajištěná a odpočívající v pouzdře, dobře udržovaná a dobře milovaná, mu dodávala ten skutečný pocit moci, který se mu čas od času spokojeně rozhostil v duši. Skutečná moc, ne papíry a razítka, ne vyplňování formulářů, ne poslouchání školení a učení se nazpaměť nových předpisů a novelizace zákonů, ale jeho dobře udržovaná a dobře milovaná zbraň, to byla skutečná moc. Kdyby jeho představení více znali svět jeho představ a chraň bůh i soukromých myšlenek a pocitů, měli by zcela jistě důvod k obavám. On ale věděl něco podstatného, věděl, že ta skutečná moc, ať už si před ním lapiduši odemykají nebo zamykají dveře, že skutečná moc dřímá v pouzdře pověšeném na opasku jeho uniformy a že jeho moc, ta skutečná moc má číslo sedm. Počet nábojů v zásobníku je součtem jeho moci. Poté si připomněl, že to už jeho nadřízený všechno předjednal a že mu kladl na srdce, ať hlavně s doktorem mluví stručně a jasně. To také policista mínil udělat, na poslední chvíli se však něco změnilo, a než vyjeli z obvodní stanice SNB, už jim někdo z nemocnice volal, aby nejezdili na přijímací oddělení, ale rovnou sem do růžového pavilonu. Někdo si někde vzpomněl, že mají lékařskou kartu zadrženého muže, kterého sem vezou, a tak přijeli sem a policista se ocitl zde. Příslušníka SNB tento postup vždy překvapoval na straně jedné a unavoval na straně druhé, zároveň mu ale dával i do jisté míry pocítit smysl jeho povolání. Byl si dávno vědom toho, že to není chytání zločinců nebo bdění nad pořádkem či jakýmsi těžko zhmotnitelným právem. Byl více a více úředníkem a nebyl si jistý, jestli to tak má být. Ta nejasnost, kterou se nikdo nezabýval, ho dráždila. Oba dva muži došli před další zavřené dveře, které byly téměř uprostřed dlouhé chodby. Muž, který policistu vedl, zaklepal a čekal. Nic se neozvalo a po chvíli se omluvně na policistu podíval. Když zaklepal podruhé, dveře se otevřely. Za nimi stál další muž v bílém plášti a bílých kalhotách, lékař. Otevřel dveře dokořán, poslal pryč ošetřovatele a policistovi ukázal na židli. Policista si sedl, úklonem hlavy poděkoval, rozepnul si knoflíček náprsní kapsy své uniformy a vytáhl malý poznámkový blok. Lékař mu nabídl kávu a cigarety, ale policista oboje odmítl. Ačkoli se policista domníval, že zadrženého muže jenom předá lékaři, celá věc se ukázala být složitější, než si myslel. Zástupce náčelníka obvodního oddělení SNB sice telefonicky případ podrobně vysvětlil jednomu z lékařů, toho se však teď nikde nepodařilo najít. Při pozorování a poslouchání několika telefonních rozhovorů, při kterých jeden lékař hledá a nemůže nalézt druhého, začalo být policistovi jasné, že mu nezbude nic jiného nežli se pokusit vše vysvětlit sám. To ho netěšilo, protože to znamenalo komplikace, zatím však netečně seděl, svíral v ruce svůj blok a díval se ven z velkého, širokého zamřížovaného okna, za kterým se pohupovaly větve stromů. Vítr nebylo slyšet. Byl vidět jen pohyb listů, větví a za nimi vyasfaltovanou cestu.

Když paní Marhoulová, sousedka později zadrženého cukráře Svobody, zavolala na stanici SNB, byly podle zápisu dvě hodiny a třicet tři minuty po půlnoci. Poněvadž se jednalo o starou dámu, které bylo více než sedmdesát let, a protože na jejím telefonátu nebylo nic nezvyklého, nikdo mu nevěnoval velkou pozornost. Paní Marhoulová byla vdova, žila s malým pinčlem a předsíň jejího bytu vypadala jako malé venkovské muzeum. V předsíni byly dvě skříně se vzorky minerálů a jedna s různobarevnými broušenými lahvičkami. Na stěnách předsíně bylo pověšeno několik obrazů a kreseb, na kterých byly různé pohledy na město, poněkud neorganicky pouze působila nedokončená kresba rozestavěné železniční stanice. Paní Marhoulová hlídku SNB přivítala, nepozvala ji však ani do pokoje či do kuchyně a rozhodnými slovy upozornila oba dva příslušníky, že přišli o více než dvacet minut později, než jí přislíbil jejich kolega, s kterým o všem telefonicky mluvila. Oba dva příslušníci se mezi skříněmi cítili stísněni. Za prvé proto, že je obcházel dokola její pes a očuchával je, a za druhé proto, že prosklené skříně působily křehce, zrádně a náchylně k roztříštění se na tisíce malých drobných střepů. Bylo poněkud složité se pinčlovi vyhnout, ze tří stran prosklené skříně, ze čtvrté paní Marhoulová. Stará dáma se je rozhodla poučit o nerostných sbírkách a geologickém podloží okolí města. Původně si policisté mysleli, že jde jen o zdvořilost, než jim to ale došlo, byli až po krk ve výkladu různých tektonických polí, zlomů a podloží. Nebylo jednoduché výklad přerušit, natožpak ho odmítnout. Neuměle se služebně staršímu příslušníkovi podařilo změnit téma a dostat se k tomu, kvůli čemu je zavolala. Takový vývoj situace se jí nelíbil, přesto však ukončila svůj výklad a řekla jim, že jak je vidět, vzorky, které sesbíral její manžel, i obrazy, které namaloval, ukazují, že okolí města je unikátní. Unikátní! Ještě několikrát zopakovala to slovo se vztyčeným ukazovákem. Unikátní. Vzorky nerostů zatím svítily z prosklených skříní jako lucerny, skoro jako by každý kámen fosforeskoval. Každý kus minerálu byl položen na krajkové dečce a u každého byla nyní již špatně čitelná cedulka s českým a latinským názvem. Aniž se jí policisté stačili zeptat, sdělila jim, že zarámovaná kresba nedostavěného nádraží je pověšena na zeď proto, že ho už nebožtík manžel nestačil domalovat. Když se zdálo, že začne líčit jeho několik posledních měsíců života v nemocnici a plicním sanatoriu, rozhodl se přikázat jí služebně starší policista, aby si zavřela svého psa do vedlejší místnosti, nebo že oni prostě odejdou. To vyprovokovalo reakci, kterou si policista přál, stará dáma se urazila nad nedostatkem vychování a úcty ke stáří a konečně se dostala k věci. Když mluvila o smrti svého manžela, už dávno nebylo ani tušit pohnutí, už dávno se z ní vytratily pocity bolesti nebo smutku. To, co sedmdesátiletá žena popisovala, bylo blíže vlastivědné přednášce nežli obyčejnému popisu. Touha vystavit na odiv své vlastní bývalé manželství byla příliš veliká a ze všeho nejméně zajímala dva přivolané policisty. Stav vdovství ji nikdy nenapadlo naplnit, byla jen dočasně opuštěná manželka nezodpovědným manželem, který na stará kolena ztratil svou celý život udržovanou dobrou výchovu a náhle zemřel. Stále mu to ještě kladla za vinu a stále jen zadržovala příval výčitek, který si určitě zasloužil jednoho dne vyslechnout.

Z vedlejšího bytu bylo slyšet přibližně jednu hodinu po půlnoci křik, možná i zápas, a potom i náhlé ticho. Když se jeden z policistů pochybovačně zeptal, jak je možné, že toto vše stará dáma slyšela, dostalo se mu káravého pohledu a ponaučení, že ne všichni staří lidé jsou zcela neschopní, jak si mladá generace myslí, a že nejsou ani dementní, ani naprosto hluší. To donutilo policistu omluvit se, čehož paní Marhoulová využila k tomu, že jim přikázala, aby se podívali na černý lesknoucí se kámen, a dodala, že se v okolí města ve středověku těžilo i stříbro. Policisté neměli chuť na další výklad, přerušili ji, poděkovali, vyšli na chodbu a chvíli zvonili a klepali na dveře sousedního bytu. To ji uklidnilo, zlepšilo náladu a nakonec by ani nepřipustila, že by kdy měla nějaké výhrady k mladé generaci, vše se dělo tak, jak předpokládala, tak jak si přála. Chvíli vyhlížela ze dveří, ale když nikdo dlouho neotvíral, řekl jí služebně mladší příslušník, že musí ještě projít dům i zahradu, aby se dobře zamkla pro případ, že by někdo nebezpečný byl stále ještě někde nablízku. To ji potěšilo a udělala to, oč ji policista požádal.

Policisté prošli celý dům, ale nikoho nenašli. Teprve když začali procházet zahradu, objevili střepy pocházející z okna bytu, o němž vdova mluvila. Když prohledali zahradu, zamířili kužely elektrických lamp do houští, které rostlo podél zahradní zdi, tam uslyšeli sípání nevyrovnaného dechu, svírání a roztahování měchů zvířecích nebo lidských vnitřností, možná i natržené harmoniky plic. Náhle a bez varování byl noční vzduch naříznut od baldachýnu zatahujících se mraků až dolů. Křik, výkřik, sípání, vyvrhování pajšlů. Co policisty nejvíc překvapilo, bylo to, že křik se domáhal jejich přítomnosti. Ano, chtěl je. Volal o pomoc, prosil o záchranu a křičel něco o tom, aby ho v žádném případě nenechávali samotného, samotného s ním. Hlas prosil, zapřísahal se, vřeštěl i kvičel vyčerpáním. Policisté, nyní už s odjištěnými zbraněmi, namířili kužele svých baterek na křoví, odkud se hlas ozýval. Bylo slyšet, že se hlasu už nedostává dechu, že již dlouho nevydrží a zlomí se. Kužely ze dvou svítilen se protnuly a oba dva policisté přistupovali blíž a blíž ke zdroji řevu. Aniž ho spatřili, usoudili, že ten, kdo křičí, je schován za křovím u zdi zahrady. Policisté se co chvíli otáčeli, protože zatím nemohlo být jasné, že zde není ještě někdo. Když rozhrnuli poslední větve houštiny, uviděli před sebou schouleného muže v hnědém špinavém kabátu.

„My jsme SNB,“ řekl služebně starší policista. „Co tak řvete?“

„SNB?“ řekl muž. „Opravdu SNB… no jo, máte i uniformy.“ To bylo vše, co řekl, pak omdlel. V domě se mezitím rozsvítilo několik oken do zahrady.

Při vyprošťování muže z křoví si policisté uvědomili, že má přeraženou nohu, snažili se ji ošetřit, ale muž se tak urputně zaklínil mezi zeď a keře, že bylo obtížné ho vyprostit. Když se jim to konečně podařilo, služebně starší policista zapnul vysílačku a nahlásil nález zraněného muže, požádal o sanitku a o instrukce. Sanitka a další policejní vůz přijely téměř současně. Nález podezřelého zraněného individua a rozbitého okna v prvním patře v bytě sousedícím s vdovou Marhoulovou byl důvod pro opětovné prohledání domu, zahrady a okolí. Když odvezli muže do nemocnice, odjel s ním i jeden příslušník, aby v případě potřeby s podezřelým zraněným učinil zápis a vyslechl ho.

„Ta dvojitá zlomenina nohy by mohla odpovídat opravdu nešťastnému pádu z prvního patra,“ řekl doktor policistovi, který se celý večer nudil v kanceláři na policejní stanici a byl naštvaný, že ho strčili právě sem, na chirurgii, hlídat někoho, kdo stejně nemohl nikam utéct. Popisování dvojité zlomeniny ho nenadchlo a poté, co to doktor dvakrát zopakoval, pochopil, že podezřelému individuu už nic jiného není. Poznamenal si tedy: dvakrát zlomená noha – ten hned tak nikam neuteče! Když byl zadržený ošetřen, vešel policista do pokoje. Muž s dvakrát zlomenou nohou ležel na posteli, pod hlavou měl několik velkých polštářů, a když uviděl policistu, začal se na něj spokojeně usmívat. Společně s ním byli na pokoji ještě další dva muži, jeden z nich se co chvíli v posteli snažil otočit a druhý přerušoval klidné oddychování občasným zachrápáním.

„Všechno vám řeknu,“ oslovil muž policistu. „Moc vám děkuju, opravdu moc. Už jste ho chytli? Musí tam přece někde být.“ Policista zakroutil hlavou, přitáhl si židli k posteli a posadil se na ni.

Usmívající se muž na posteli se jmenoval Karel Souček, byl zloděj a přiznal se k tomu, že se chystal vykrást byt v prvním patře. Do cukrárny se dostal jednoduše z boční ulice, prošel jí a vypáčil dveře, které vedly do prvního patra, do bytu cukráře a jeho ženy. Zloděj také poznamenal, že škoda na zařízení bude minimální, protože vypáčil jenom jeden zámek, na zbývající dva mu stačily paklíče. Dále také uvedl, a to v průběhu svého rozhovoru s policistou, který s ním měl učinit zápis, několikrát zdůraznil, že majitele bytu, cukráře, jistého pana Marka Svobodu, nikdy neznal. Zloděj Karel Souček rovnou řekl, jen ať si policista půjčí psací stroj, ten zcela jistě v nemocnici budou mít a kdo by ho teď v noci – nebo je už ráno? – potřeboval. Jen ať si příslušník půjčí psací stroj, protože on mu to všechno poví, učiní úplné doznání a bude to mít z krku. S tím magorem prý však rozhodně nechce mít nic společného. Toho nikdy neviděl. Byl už dvakrát trestaný, je tedy to, čemu se říká recidivista, ale vždy jen za krádeže, nikdy za nic většího. Policista měl jenom vypracovat předběžný zápis, nečekal přiznání, zatím ani nikdo ještě nenahlásil loupež. Nemohl si ale nevšimnout toho, že zloděj je i přes občasný úsměv, kterým ho vždy nečekaně obdařil, nervózní, řekl mu proto, že doznání udělají až ráno, protože tady by jen rušili dva spící pacienty. Zloděj usoudil, že na tom něco je, přesto ale policistu vybídl, aby si alespoň začal dělat zápisky rukou, aby mu mohl něco podepsat a mohl později doložit, že od počátku vyšetřování, od samého počátku, to opět několikrát zdůraznil, spolupracoval.

Karel Souček vlezl do cukrárny z boční, tedy Hlavsovy ulice. V Hlavsově ulici byly vlastně jen tři domy, zbytek ulice tvořila více než dvoumetrová zeď zahrady domu, do kterého se zloděj vloupal. Tam také, podle svých slov, musel vypáčit zámek, to byl ten jediný, který musel vypáčit, a tím, jak dodal, také vznikla škoda na majetku. Prošel cukrárnu, ochutnal dva nebo tři dorty, ale v kase žádné peníze nenašel. To ho ale nepřekvapilo, protože s tím počítal. Našel dveře vedoucí do bytu v prvním patře a otevřel je paklíčem. Vešel po schodech nahoru, a zatímco prohledával byt, překvapil ho z kuchyně vycházející cukrář pan Svoboda. V první chvíli se zloděj lekl, ale udivilo ho, že ho cukrář pozdravil, obešel ho, zašel na záchod, a aniž by zavřel dveře, se vymočil. Potom odešel do koupelny, umyl si pečlivě ruce, znovu ho obešel, znovu mu kývl na pozdrav a šel zpátky do kuchyně. To zloděje zarazilo, a protože se obával, jak sám řekl, že zde není něco úplně v pořádku, šel za panem Svobodou. Bál se, že na něj zavolá policii. Zatímco zloděj bleskurychle zvažoval, co má dělat, vyšel cukrář potřetí a zeptal se ho, zdali už něco jedl a zdali si nechce vzít něco menšího k snědku. Ještě se prý omluvil, že prý má jenom sýry od té doby, co je žena pryč, nestihl nakoupit žádné salámy ani nic jiného k snídani. To prý zloděje natolik překvapilo, že se sám zeptal cukráře, jak to, že se ho nebojí.

„Proč bych se tě měl bát,“ odvětil cukrář, „všichni jsme jenom bratři v utrpení, ty zloděj, já cukrář. Slunce svítí na všechny stejně…“

„Ale teď nesvítí slunce, teď je noc,“ dostal ze sebe zloděj.

„Máš pravdu, bratře,“ řekl cukrář, „i v mé duši je noc.“ Po chvíli dodal: „Posluž si, bratře, vezmi si, co potřebuješ, nebo co si myslíš, že potřebuješ.“ Dále už jen poprosil cukrář zloděje, aby mu nechal v obývacím pokoji rádio, protože se prý při zprávách o neštěstích světa velmi dobře soustřeďuje. A soustředění prý také potřebuje ke své práci. Zloděj si tedy vzal peníze, několik drobností, ale protože se mu tohle ještě nikdy nestalo, byl stále nervózní. Usoudil, že cukrář je cvok a že si vezme to, kvůli čemu přišel, ale raději co nejdřív zmizí. Měl to udělat, měl ho něčím vzít přes hlavu a vzít nohy na ramena. Nemusel by teď ležet s dvakrát zlomenou hnátou ve špitále a nemusel by mít spoustu dalších problémů.

„Jakých dalších problémů?“ zeptal se policista.

„To je právě ono,“ odtušil zloděj.

Než odešel, vzal si všechny peníze, co tam byly, ale když už scházel z prvního patra do přízemí, celé se mu to nějak nezdálo a nakonec se rozhodl, že se tam ještě porozhlídne, a tak otevřel dveře kuchyně, místnosti, v které ještě nebyl. Otevřel je potichu, přesto ale cukrář slyšel vrznutí pantů a promluvil na něj, zatímco byl otočen zády ke dveřím a sehnut nad kuchyňským stolem, kde něco dělal.

„Pojď dál, bratře,“ řekl cukrář, „pojď dál do mé dílny, v které se rozléhá a zračí marnost světa, pojď dál do mé ulity, do mého svatostánku. Pojď dál, ať tě obejmu před tvým odchodem.“

Zloděj sice nevěděl, o čem cukrář mluví, nevěděl, proč ho chce objímat, a už vůbec nevěděl, proč říká kuchyni dílna a ulita.

„Už jdu,“ řekl a rozhlédl se svým trénovaným, rychlým a přesným zlodějským pohledem kolem dokola. Nejdřív si myslel, že ne zcela chápe to, co vidí. Potom ho přepadla myšlenka, která říkala, že to není možné. Po celé kuchyni byly rozloženy části lidského těla. Ruce, nohy, prsa a další… Když otevřel ústa, aby zalapal po dechu, pomalu se k němu otočil cukrář, stále sedící na židli, a v rukou držel ženskou hlavu.

„To byla moje žena, bratře,“ řekl cukrář. „Ona zde není, a proto si ji musím znovu vytvořit, tak aby zde zbyla alespoň její památka… Rozumíš?“ zeptal se cukrář. V tu chvíli si však zloděj uvědomil, do čeho se to namočil, a navíc cukrář s ženskou hlavou v rukou vstal ze židle a začal se k němu přibližovat. Proboha! křičelo to v zlodějově hlavě. Proboha… Proboha! To ne! A přitom z pat jeho nohou, z jeho Achillových šlach, z jeho prstů začaly rašit kořínky, které ho přivazovaly k zemi. Nemohl se hýbat, nemohl odtrhnout oči od této nešťastné kuchyňské márnice. Až když byl cukrář téměř u něj, zařval:

„Stůj tam, kde jsi, nepřibližuj se ke mně, sakra!“

„Ale proč, milý bratře?“ zeptal se ho cukrář. Zloděj už na nic nemyslel, a jak se cukrář přibližoval, začal ustupovat, potom se otočil a vběhl do nejbližších dveří, tam uviděl okno vedoucí ven z tohoto zádumčivého bytu hrůzy na zahradu, a protože měl za to, že cítí dech cukráře na svých zádech – i když to ve skutečnosti byly pouze jeho vlastní ježící se chloupky na krku a podél páteře, na nic nečekal, ve skoku si ještě stačil zakrýt hlavu a proskočil okno vedoucí na zahradu. Třeskot střepů. Let… K vědomí ho přivedla ukrutná bolest nohy, tato bolest na chvíli vytrhla pud sebezáchovy ze zásuvky vědomí. Pak se však navrátil strach před šílencem a zloděj si uvědomoval, že je tady na zahradě, kterou ohraničuje zeď o výšce přinejmenším dvou metrů, ve velké nevýhodě, a že jeho nedobrý život bude už brzy ukončen. Uvědomoval si, že by se měl začít kát. Neznal slovo pokání, protože byl bezvěrec, ateista, ale Bože můj, jak nyní znal jeho míru. Alespoň tak, jak to půjde, ateisticky, bezvěrečně, beznadějně ukončit svůj nebohý a neblahý prokletý život čímsi jako modlitbou nebo ateistickým provoláním k vzkříšení ducha. Vzpomněl na film o jakési revoluci, který nedávno viděl, v něm byli odsouzenci stříleni popravčí četou. Doširoka rozhozené ruce, zpěv písní, bolest kulek. Čekala ho strašná smrt, možná mučení, to věděl, a proto se jeho duch musí připravit, to bylo to jediné, co bylo jisté a o čem nebylo v jeho duši žádných pochyb. Neměl žádnou zbraň, nemohl se postavit, a i když se o to pokoušel, bolest ho okamžitě připravila o většinu vědomí. Proto se pomalu pozvolna proplížil až ke zdi, kde ho nebude vidět. Nohu musel táhnout za sebou a snažil se nekřičet bolestí. Snažil se, ale nevěděl, že se jeho sípání rozléhá na metry daleko všemi směry. Nebude na očích, až za ním ta stvůra přijde udělat to samé, co udělala se svou ženou! Musí být připraven, to věděl, nevěděl přesně jak, ale věděl, že musí být připraven.

Strážmistr, který vyslechl zlodějovu zpověď, byl konsternován a potěšen zároveň, bylo to děsivé, to jistě, zároveň to ale mohlo znamenat výrazné prémie, nebo… možná… možná … i povýšení. Vstal ze židle, bezmyšlenkovitě přikázal zloději, aby neopouštěl místnost, a vyšel na chodbu. Tam uchopil za ruku první sestru, která procházela kolem, vtáhl ji do pokoje a řekl jí, aby neopouštěla místnost a hlídala zraněného, a pak telefonicky vyrozuměl svého nadřízeného.

K domu přijelo další policejní auto, příslušníci SNB z něj tentokrát vyskákali nezvykle energicky. Obklíčili dům i zahradu a zajistili všechny otvory, kudy by mohl hledaný člověk utéci. Oproti původnímu vyšetřování noční výtržnosti hlídkou zde byla nyní úplně jiná nálada. K zásahu se také dostavil zástupce náčelníka okrsku SNB. Náčelníka, svého bezprostředního nadřízeného, už vzbudil a ten mu přikázal zajistit prostor, zadržet podezřelého nebo podezřelé a potom vše oznámit kriminálce. Než k tomu došlo, čas pokročil. Za hodinu se mělo začít rozednívat. Policisté našli, co hledali, zbraně byly odjištěné, jeden druhého vykrýval, a tak potichu vstoupili do bočního vchodu cukrárny. Potichu ji prohlédli, dva členové mužstva zůstali dole a zbytek týmu šel po schodech vzhůru. Dveře byly zamčeny. Po chvilce nervozity se rozhodli dveře vyrazit. Tak se stalo. Dveře se podařilo vyrazit až napodruhé. Do bytu vběhlo několik policistů, kteří s rozsvícenými baterkami a s pistolemi v rukou začali byt prohledávat. Byt byl tichý. Všechny místnosti byly tiché, jenom v obývacím pokoji líčil hlas v zapnutém rádiu nuance mezinárodní politiky. Po chvíli váhání se policista, který stál nejblíže radiopřijímači, rozhodl ho vypnout. Dům i se svými nájemníky ještě spal. Všechny místnosti, které doposud prohledali, měly dveře buď úplně, nebo alespoň částečně otevřené. Jediná místnost, která měla dveře zavřené a odkud se pod prahem dveří linulo světlo, byla kuchyně. Dva policisté s odjištěnými zbraněmi se postavili na každou stranu dveří. První policista, který stál na pravé straně, otevřel dveře a dva policisté z levé strany vběhli do místnosti, přičemž křičeli: „Ruce vzhůru a nic se vám nestane!“ Vmžiku byl cukrář povalen na zem. Jeho ruce byly zkrouceny za záda a byla mu nasazena pouta. V místnosti nikdo jiný nebyl. Když ho policisté odvedli do policejního auta, které ho okamžitě odvezlo na policejní stanici, ti, kteří měli zajistit objekt do příjezdu kriminálky, si začali prohlížet, co všechno se v kuchyni nalézalo. Zloděj měl pravdu, na velkém kuchyňském stole byla hlava ženy. Na lednici byla položena prsa a na malé polici nad sporákem byla část chodidla. Teprve když policisté rozsvítili světlo, zarazili se. Podívali se na sebe a jeden z nich to vyslovil. Řekl:

„Kluci, to snad není možný, vždyť to je všechno z marcipánu.“

Měl pravdu, teprve pod krutým světlem kuchyňské zářivky se ukázalo, že ta spoušť lidských paží, prsou, chodidel i hlavy, že je vše dokonale vymodelováno z marcipánu a jiných příměsí. Realističnost byť i té nejmenší části byla zarážející, někteří i říkali, že děsivá. Například na levé paži byly chloupky vytvořené z obarvených karamelových vláken. Na předloktí paže bylo mateřské znamínko a na kotníku levého chodidla byla vytetována malá ještěrka společně s proužkem s indickými motivy. Nejpodivuhodnější však byla ženina hlava. Měla uvázaný šátek, skrz který se draly na svět husté černé vlasy. Její ústa byla našpulena k úsměvu a její oči se dívaly přímo na vás. Byly lesklé, živé, jenom nemrkaly. Policisté chodili v rozpacích po kuchyni a nebyli si jisti, že znají úřední postup, který by mohli aplikovat na tuto situaci. V té chvíli vešel do místnosti zástupce náčelníka místního okrsku SNB.

„Panebože,“ řekl, jen co pootevřel dveře, v kterých se zastavil. „Tak je to pravda,“ dodal. „Máme tady maniaka.“ Pak si všiml třech tváří, které se na něj dívaly, a zpozoroval čtvrtého člena družstva, který si ještě nevšiml jeho příchodu a byl zabrán do olizování lidské ruky.

„Ty ses snad musel zbláznit,“ zařičel a dodal: „Seš okamžitě a s plnou platností suspendován.“ To už ale policisté stojící uprostřed kuchyně přišli k sobě a začali ukazovat a vysvětlovat zástupci náčelníka, že to, co vidí, je jen iluze. Že nevidí to, co vidí, že vidí jen to, co si myslí, že vidí. Že nevidíme, ale očekáváme a naplňujeme svůj život nepatřičným zklamáním, zkrátka že to vše je jen jedna veliká cukrovinka. Když vysvětlení a podrobná kontrola kuchyně bytu neprozradila nic neobvyklého, kromě zlodějem vypáčeného zámku, zůstala policejní přítomnost lichá a neospravedlnitelná. Obyvatel bytu zadržen, zloděj v nemocnici, krádež nenahlášena, mrtvé tělo nepřítomno.

„Co s tím máme teď dělat?“ zeptal se jeden z policistů: „Tady nic není, tady vlastně vůbec nemáme co dělat.“

Ta myšlenka napadla zástupce náčelníka už před chvílí, ale doufal, že buď něco objeví, anebo se včas dostaví sám náčelník okrsku SNB. Rozhodl se a řekl:

„Všechno vyfotit, odvolat kriminálku, nebo si uříznem takovou ostudu, že budem všem pro smích. Dočasně zajistit objekt a rychle vypadnout.“ Když odcházel, podíval se ještě jednou do kuchyně na marcipánová prsa, na potetovaný kotník a především na ženskou hlavu, která se svými panenkami uprostřed očí dívala vždy přesně na toho, kdo do dveří vstoupil.

„To je ale pěkná ženská,“ řekl, než odešel. Ale ještě než dořekl poslední slovo, věděl, že to říkat neměl, bylo to tak nějak… nepatřičné. Celé to bylo… tak nějak – nepatřičné.

Cukrář se jmenoval Marek Svoboda, byl střední postavy, průměrné výšky, tmavých, nejasně definovatelných vlasů a nevýrazných, byť příjemných způsobů. Vypadal jako člověk, kterého si je velmi těžké zapamatovat. Tato nedefinovatelná nejasnost však zmizela v okamžiku, kdy promluvil. Za prvé se nechoval přirozeně, to náčelník okrsku SNB věděl. Každý jiný by na jeho místě byl nejdřív zastrašený a pak rozčílený. Potom, co policisté vnikli do jeho bytu, praštili s ním o zem, nasadili mu pouta a dovezli ho do cely předběžného zadržení, by každý jiný chtěl právníka, chtěl by si stěžovat, vyžadoval by písemnou či ústní omluvu, zatímco on nic. Usmál se, když mu sundali pouta, a řekl, že svým bratrům policistům nic nevyčítá. Že jsou prý stejně jen všichni bratři v utrpení. To, že jim říkal bratře, nebyl ani přestupek, ani přečin, ani nic jiného, za co by ho bylo možné nechat ve vazbě, uvažoval náčelník okrsku. Přesto však věděl, že cukrář není normální a že tu něco smrdí. Když se ho zeptal, proč začal vytvářet ženu z cukrkandlu, řekl že proto, že ta jeho původní od něj odešla. Když se zeptal, proč zmizení své manželky nenahlásil jako pohřešovanou, odpověděl, že ji nepohřešuje, protože od něj odešla s někým nebo za někým jiným. Když se zeptal, zdali by mohl vidět dopis na rozloučenou, cukrář si jen povzdychl a řekl, že nemohl, protože dopis snědl. Když se ho zeptal, proč ho snědl, cukrář řekl, že chtěl mít alespoň část své ženy v sobě. Když se ho zeptal, jestli ji nezabil a nechce se k tomu přiznat, cukrář se jen pousmál a řekl, že svou ženu nezabil, protože jí miluje, a zeptal se sám náčelníka, jestli provedl něco trestného, z čeho by se měl zodpovídat. A to byl ten problém, který teď náčelník okrsku řešil. Ten člověk rozhodně není v pořádku, pohřešuje se jeho žena, která prý utekla za milencem nebo s milencem, cukrář si ji dělá z marcipánu a navíc každého oslovuje bratře. Nic z toho ale není ani přestupek, ani trestný čin. A pak ho to napadlo, existuje přeci zákon, který říká, že člověk, který je nebezpečný sám sobě, se může – i proti jeho vůli – odvézt do blázince. Většinou se to týká sebevrahů, ale proč ne tohoto podivína.

Když doktor vyslechl příběh cukráře Marka Svobody, jak mu jej ze svého bloku sestavil policista, který ho přivezl do psychiatrické léčebny, neměl ze situace nejmenší radost. Podivné chování ještě neznamenalo, že by ho mohl jen tak nechat proti jeho vůli přijmout do ústavního léčení. To prý jistě policista chápe, policista přitakal, to by musel zavřít polovinu všech lidí ve městě. Nevypadalo to na nemoc, možná spíš na to, čemu se říká hraniční případ, něco mezi nemocí a neškodným podivínstvím. Policista neměl radost, nic na něj nemají, nakonec to dopadne tak, že ho budou muset pustit, ještě se mu omluvit a pochopitelně on bude ten, který to nedokázal zařídit tady v blázinci. Rozhovor se nevyvíjel slibně, doktor se zrovna prohraboval zásuvkou, protože zjistil, že mu došly formuláře pro příjem nových pacientů, když ho přerušil policista, který hledal poslední šanci.

„Pane doktore,“ začal, „mě náčelník říkal, že mu lékař, s kterým mluvil, řekl, že tady u vás už pan Svoboda na léčení byl. Je to pravda, nebo ne?“

„To je pravda,“ odpověděl doktor.

„A co mu bylo?“ zeptal se policista.

„To je lékařské tajemství,“ odpověděl lékař. „Jistě chápete, že to vám rozhodně nemohu říct.“

„Dobře,“ zkusil to policista jinak. „Co kdybyste se na něj ale přece jen podíval, on se opravdu chová divně.“ Lékař zavřel zásuvku, v které nemohl najít formuláře pro přijetí pacientů, a přikývl. Začínalo svítat.

Když se cukrář Marek Svoboda posadil do židle naproti doktorovi, vypadal klidně a soustředěně.

„Dobrý den, tedy spíš dobré ráno,“ řekl doktor a představil se: „Já jsem doktor Lukavský, pane Svobodo. Vy jste dneska asi zažil rušnou noc?“ Cukrář se mu díval do obličeje, ale nezdálo se, že by měl chuť na úvodní doktorova slova reagovat.

„Víte, pane Svobodo, policie si myslí, že vaše chování není zcela typické a že bych je měl zhodnotit ve světle toho, co se dnes v noci stalo. Co si o tom myslíte vy?“ Cukrář neodpovídal, díval se z okna ven na neslyšně se pohybující větve stromů a zdálo se, že přemýšlí.

„Myslíte si, že na to má policie právo?“ Cukrář se pousmál, podíval se zpříma na lékaře a řekl:

„Já se ale nejmenuju Svoboda.“

„Pardon,“ řekl doktor, „asi jsem se přehlédl, já tu mám: pan Marek Svoboda, povolání cukrář.“

„Tak jsem se jmenoval,“ odvětil cukrář. „Dřív jsem se tak jmenoval.“

„Aha,“ řekl doktor, a jak se tedy vlastně jmenujete? Ať to mám v záznamech v pořádku.“

„Teď se jmenuji Ježíš Sokrates Amenhotep Hitler, milý bratře,“ řekl cukrář.

„Dobře,“ řekl doktor a celé jméno si napsal na nelinkovaný papír, který měl připraven na poznámky. V tu chvíli si pomyslel, že přece jen bude potřebovat ty formuláře pro příjem nových pacientů. Podíval se na hodinky a usoudil, že by tu už vrchní sestra mohla být, postavil se, otevřel dveře na chodbu a zavolal na procházejícího ošetřovatele.

„Prosím vás, donesl byste mi od vrchní pár formulářů, tři sta patnáctek prosím?“ Když to slyšel policista sedící na lavici vedle kanceláře, v duchu si řekl, je to na dobrý cestě, nakonec se ho zbavíme bez ostudy.

Ještě než se Alice stačila probudit, zdálo se jí, že se vznáší nebo že plave. Všechna tato přirovnání jsou samozřejmě přespříliš laciná, než aby vyjádřila pocit splývavosti, kterému byla vystavena. Na chvíli na sebe zapomněla. Poté se hned připomenulo srdce, které se ve svém vraním letu zastavilo. Ona sama se však na své kolibří dráze představ pozdržela, pak se nadechla a konečně to vyslovila: Úterý. To bylo to jediné, na co pomyslela, s čím splynula, čím v té chvíli byla, její den se vyplnil a na vůni si začala zvykat.

Mezi nádechem a výdechem, mezi zadržením dechu a jiskřivými slavnostmi bolestí v podbřišku, mezi setrvačností dozlatova se slunící vůle a nevytrysknuvšími slzami potu, rychle se vskakujícími do povlečení, se jí před očima objevily dva body. K nádechu se už musela přinutit. S obavami. Nebylo zcela jisté, jestli ty dva tančící body za jejími pevně stisknutými víčky jsou způsobeny stahem svalů očí a jejich tlakem na sítnici, nebo zdali se dají považovat za něco jiného, například… metafyzického. Po krátké rozvaze se Alice rozhodla pro to druhé. Dokončila cyklus nádechu a výdechu, ale nedůvěřovala si už natolik, aby si dovolila se v posteli pohnout. Ležela a body jí kroužily před zavřenýma očima. Jeden byl minulost a druhý přítomnost. Nebylo jen úplně jasné, který je který, v každém případě cítila, že dnešek je nejpřítomnější, nejdokonalejší a zcela jistě ten nejvoňavější den, který kdy zažila. V tu chvíli si to teprve uvědomila. Ano. No jistě – byla to vůně! Kdyby v té chvíli nebyla nadnášena postelí, zatočila by se jí hlava. Vůně! Byla to vůně, co ji vzbudilo. Nebýt toho, mohla by si to splést s hudbou, která sem pronikala z vedlejší místnosti. V tu chvíli Alice ztratila natolik ovládání svého těla, že se zachvěla a prudce nadechla. Zcela proti své vůli se jí do plic dostalo více vzduchu, nežli si stačila uvědomit, a více, než si byla jistá, že unese. Zachvěla se strachem, ale činnost se stále opakovala, bylo to jako tonutí a nabírání říční vody do plic. Přestala vnímat minulost a přítomnost, už dávno zapomněla, co který bod vlastně znamená, a také zapomněla, který je který. Současně s otvíráním očí si ještě byla matně vědoma konejšivého šimrání na chodidlech. Její oči se otevřely a její hrtan dopravil na světlo vzlyk. Pak už jen pokračovala exploze, výbuch, detonace, erupce, sluneční vítr, lavina, průtrž, prolomení, závěj a tak dále… pláče. Kolem ní, kolem její postele, kolem dokola byly všude rozházeny růže. Všech odstínů, všech barev, všech vůní. Od nejtemnější černě rudé až po nejsvětlejší světle růžovou, od hnědé, temně žluté až po nejsvětlejší motýlově zlatou. Byly všude kolem, byly její pokrývkou, příkrovem, závojem. Obklopovaly ji, svíraly ji a odmítaly ji propustit. A za nimi, za územím růží, u dveří a na parapetech oken byly lilie a chryzantémy. Celý pokoj voněl. Všude, kam se podívala, byly květiny, a všude, kam mohla dosáhnout, byly růže. Dnes bylo úterý. Dnes byl její svatební den.

Z vedlejšího pokoje byla slyšet hudba. To znamenalo, že otec byl už vzhůru. Za prvé byl nervózní, a proto poslouchal hudbu tak brzo poránu. Za druhé se snažil uklidnit a poslouchal svého favorita Haydna, a riskoval dokonce i poškrábání desek, protože ráno se mu vždy ruce třásly, a za třetí nebylo slyšet, že si pobrukuje, a to znamenalo, že snídá. Alice se rozhlédla a posadila se na lůžku. Růže ležely kolem dokola a šimraly ji na ploskách nohou. A všechny čerstvé. Jak to, že jsem neslyšela svého miláčka, a jak to, že mě má láska nechala klidně spát, mluvila v duchu k sobě. Vyšla z pokoje, prošla chodbou a vešla do kuchyně.

„Kde je?“ zeptala se otce, který seděl v kuchyni a díval se z okna.

„Kde je?“ zeptala se Alice ještě jednou.

„Sedí, nebo asi spíš pospává v obýváku,“ odpověděl otec. Šla za ním. Vešla, a tam napůl ležel, napůl seděl on.

„Maxmiliáne,“ vykřikla, a ještě nežli Maxmilián otevřel oči, uvědomila si, že se posledních několik měsíců její slovník redukuje na citoslovce, eufemismy a přivlastňovací zájmena typu můj, tvůj, náš, naše, a to vše převážně se slovesy v budoucím čase. Tak to alespoň komentoval její otec. Maxmilián otevřel oči, ale ještě předtím se usmál. A ona, přestože si myslela, že je proti jeho pousmání po všech těch měsících imunní, úsměv opětovala, aniž ho on mohl vidět. Poté následovalo objetí.

„Maxmiliáne!“ opakovala, „Maxmiliáne!“

Maxmilián, jméno monstrance. Maxmilián jméno slunce. Císařské jméno. Jméno monstrance na slunci v procesí. Jméno s odlesky a paprsky letícími na všechny strany. Podle nálady a podle schopnosti hlasivek, podle jejich únavy, energie a radosti, vyslovení, magie kmitočtu a témbru smíchu dostávalo jeho jméno třpyt a jiskření. Podle energie, únavy nebo radosti jejích hlasivek mělo každé jeho vyslovení jinou barvu a jiný odlesk. Je to loretánské jméno, to jí bylo jasné. Je brilantní, tedy pevné jako vybroušené démanty z Antverp, je zářivé, tedy milující, je zlatistvé, tedy objímající. Je, je, je… loretánské, tedy při každém jeho vyslovení se rozzáří jedna z monstrancí klenotnice, stejně tak jako jejich okázalost a vznešenost, jako jejich zlato a drahé kamení. Aniž otevřel oči, ji sevřel.

„Maxmiliáne,“ znovu vyslovila jeho jméno.

„Nerad to říkám,“ ozval se otec z vedlejší místnosti. „Nejenomže to nerad říkám, ale zcela výjimečně to také tak myslím… než přijde matka, máte nezapomenutelnou a poslední příležitost se se mnou nasnídat, a to prosím stále jako počestně svobodní lidé… Takže mám postavit na kafe taky pro vás…?“ Po chvíli, v které se nedočkal odpovědi, si poposedl na židli, několikrát se otočil ke dveřím a pohledem zkontroloval, kolik místa na gramofonové desce ještě zbývá Haydnově sonátě. Chtěl předejít tomu, aby musel poslouchat další sonátu na desce, tu od Beethovena, který byl podle jeho mínění více nežli sto čtyřicet let hrubě přeceňován. A kvůli čemu, přemýšlel otec, kvůli čemu, kvůli Ódě na radost? Jestliže se něčím ta skladba vyznačuje, kromě toho, že jí vždy symbolicky končí Pražské jaro, pak je to naprostý nedostatek humoru. Typicky německé, pomyslel si, Óda na radost bez humoru.

„Tedy bez nechtěného humoru,“ řekl už nahlas. „Věci, lidé i ideje s pompézními názvy a naprostým nedostatkem humoru vždy udělali kariéru.“

„Co je, tati, co jsi říkal?“ ozvala se Alice, která mezitím potichu vešla.

„Bez humoru jsem říkal, ale to je teď vedlejší,“ odvětil. „Prosím tě, až to dohraje, chcete se mnou posnídat?… Myslím… myslím…, než se vrátí matka?“

„No třeba, ještě nevím,“ odpověděla Alice, „zeptám se Maxe.“ Mezitím se otec zvedl a odešel do ložnice vypnout gramofon. Protože nebyl dostatečně rychlý, začala hrát následující Beethovenova sonáta. Otec opatrně vypnul přístroj a utrousil: „Tomu nepomůže ani Schnabel. To je prostě povážlivý nedostatek talentu a přehnané sklony k patetičnosti na straně bonnského rodáka.“

„Kdo je Schnabel?“ zeptala se Alice z kuchyně.

„Velice zajímavý klavírista, který ale v této progresivní době bude brzy úspěšně zapomenut.“

„Aha,“ řekla Alice a odběhla do obýváku k Maxmiliánovi. „Chceš snídat s tátou?“

„To je úplně na tobě, Álí, úplně na tobě,“ řekl Maxmilián.

„No tak třeba jo,“ rozhodla Alice. Mezitím otec v duchu pokračoval: i když Haydn má vtip, Bože ten má vtip a i dokonce… více nežli Mozart. Ovšem Haydn – Němec, nebo Rakušan? Toť otázka. Že by to nebylo národností? No asi ne, spíš je to blbostí. Už se nezasměju ani svým vlastním vtipům, uzavřel své přemýšlení, dal desku pečlivě do obalu a šel postavit vodu na kávu.

Když si Maxmilián a Alice přisedli, Maxmilián pouze doufal, že jeho nastávající tchán nerozlije úplně všechnu kávu po kuchyňském stole. Vždycky byl překvapen tím, že otec Alice měl už připravenou čistou utěrku, kterou vše vzápětí utřel, jako by se nic nestalo. Začínal si zvykat na to, že jeho budoucí tchán většinou téměř všechno rozlije. On, stejně jako tvrdošíjná zbytková existence manželství Aliciných rodičů, ho už dávno přestaly výrazně zajímat.

„Kde jsi vzal všechny ty růže, odkud jsou?“ ptala se Alice.

„To je tajemství,“ odpověděl.

„Řekni, řekni, odkud jsou?“ opakovala.

„To je přísně tajné,“ odpověděl.

„Ta vůně mě probudila,“ řekla Alice.

„V to jsem doufal,“ odpověděl Maxmilián, letmo ji políbil na šíji a začal se smát.

„Alice říkala, že jste byl pár dnů v Německu, co jste tam dělal?“ přerušil je otec.

„Měl jsem se tam setkat se strýcem,“ řekl Maxmilián.

„No, a jaké to tam bylo,“ zeptal se otec. „Můžete dát něco k dobru z oné části hranic?“

„Nic zvláštního, nic zvláštního, strýc zrekonstruoval dům a chtěl mi ho ukázat, ale asi dva dny předtím, než jsem přijel, si zlomil nohu, a tak jsem za ním byl akorát v nemocnici. Ale stejně jsem tam byl jako chudej příbuznej,“ řekl Maxmilián.

„Hmm,“ kývl hlavou otec.

„Ale,“ připojila se Alice, „Max říkal, že vlak měl zpoždění.“

„To je pravda,“ řekl Maxmilián, „dokonce dva vlaky měly zpoždění.“

„Tak vlaky v Německu mají zpoždění,“ přikyvoval otec a po chvíli dodal:

„To by odpovídalo mému pozorování.“

„Jakému?“ zeptal se Maxmilián.

„Ale jak takhle táta začíná, tak to bude pesimistický,“ ozvala se Alice.

„No, totiž, po bedlivém pozorování jsem dospěl k názoru, že zastupující kaplan u nás v kostele nejenomže není výjimečně inteligentní, ale je prachsprostě průměrný.“

„Každý nemůže být Einstein, tati,“ skočila mu do řeči Alice.

„Jistěže ne, probůh, já sám jsem také docela obyčejný průměrný člověk a nijak se za to nestydím, ale on je příslušníkem Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuita, a průměrně inteligentní jezuita, no nezlob se na mě, Alí, to je totéž co hloupý jezuita, to je prostě trapná a nepřípustná situace. No vemte si to, Maxmiliáne,“ otočil se otec přímo na něj a začal na prstech vypočítávat.

„Za prvé hloupý jezuita, za druhé vlaky v Německu nejezdí na čas, to nás už jen čeká, že v Anglii svrhnou královnu a vyhlásí republiku. Evropa není v pořádku, říkám vám, není v pořádku.“ Z předsíně byl slyšet zvuk odemykaného zámku, pak otevírajících se dveří a dva hlasy.

„Máma,“ řekla Alice Maxmiliánovi a prsty projížděla jeho vlasy. „Ale ne, je tam ještě někdo,“ dodala, vstala a šla do předsíně. Z předsíně se ozývalo šoupání nohou a ženský a mužský hlas.

„Áaaaa, to bude doktůrek,“ řekl otec povzbudivě směrem k Maxmiliánovi, který se zdvořile pousmál, aniž by věděl, o koho jde, „a Květa,“ dořekl otec a vstal ze židle. Do kuchyně vešla Alicina matka a muž, který byl o něco mladší než její otec. Muž držel levou rukou Alici kolem pasu a něco jí šeptal.

„Nazdar, doktůrku, já věděl, že to budeš ty,“ řekl otec a s doktorem si podali ruce. „A tohle je Maxmilián,“ ukazoval otec. Maxmilián vstal a podal muži ruku.

„Já jsem Antonín Lukavský,“ řekl doktor.

„Neboli,“ skočila mu do řeči Alice, „tohle je strejda Tonda alias Dottore.“

„Ano, to všechno jsem já,“ dodal doktor.

„Max,“ řekl Maxmilián. Do kuchyně vešla Alicina matka.

„Ahoj, Květo,“ řekl otec.

„Ahoj, Josefe,“ odpověděla matka. Alici stále ještě držel strýc kolem pasu, a jak on, tak i Alice se dívali na Květu a Josefa.

„Co jsi dělal?“ zeptala se matka.

„No co bych dělal, čekal jsem na vás.“

„Co jsi to poslouchal?“ zeptala se matka, která se rozhlížela kolem.

„Myslím, že Beethovena,“ řekl Maxmilián. „Nebo ne?“

„Ne, Beethovena jsem rozhodně neposlouchal, ten začal hrát, než jsem ho stačil vypnout. Poslouchal jsem zrovna Haydna, Maxmiliáne. Josefa Haydna!“

„Aby sis nepoškrábal desky, takhle ráno, víš přece, že se ti poránu vždycky třesou ruce,“ dodala matka.

„Mimochodem, nebyli jste spřízněni s rodem Esterházyů, Maxmiliáne?“

„Ne, nebyli,“ odpověděl Maxmilián. „Ty jdou mnohem dále než my. Ty jdou někam do roku 1238. V době, když oni už byli knížata, jsme my byli tak nanejvýš podkoní.“

„Vidíš to!“ ozvala se matka. „No vidíš to!“ opakovala.

„Co prosím tě?“ ozvala se Alice.

„No ty utěrky. Už to zase vylil. Vždyť si ty desky, Josefe, poškrábeš!“

„No jsou to jeho desky, ne, tak toho nech,“ řekla Alice.

„Ty je nepereš, tak se o to nestarej,“ řekl otec matce. „Víte, tam byl pochovanej Haydn, víte to, Maxmiliáne?“

„Kde?“

„No na tom jejich panství, víte, počkejte, jak se to tam jmenovalo…“

„Pak si ty desky poškrábe, bude protivnej a hlavně ho to bude mrzet,“ obracela se Květa na Alici a Antonína, ten se však raději díval jinam.

„Prosím tě, ty se vůbec nestarej, co já si s těma deskama dělám, a jestli budu protivnej nebo ne, tě už vůbec nemusí zajímat, protože s tebou nebydlím a ani nepočítám, že s tebou někdy ještě bydlet budu! Tak se laskavě, Květo, nestarej! Buď tak laskavá. Ano! Pěkně prosím. Respektive žádám a upozorňuji!“

„Aha,“ řekla Květa, „tak to jsem nevěděla. Já myslela, že se na podzim zase nastěhuješ zpátky, až to tam na chalupě opravíš?“

„Nenastěhuju,“ řekl otec a pokrčil rameny.

„Ale to mi je líto.“

„Jistě, to věřím.“

„Kde ho pochovali,“ zeptal se Antonín.

„Koho?“

„Haydna.“

A zatímco se Antonín snažil převést řeč jinam, Alice vzala matku za ruku a vtáhla ji do ložnice. Ve dveřích zůstaly stát.

„Bože, to je krása, Álí. Bože, to je krása. To je kytek, to je kytek. A ta vůně. To je krása. Ta vůně.“ Matka si sedla na postel. „Aha, a tam jsou ještě lilie a támhlety no, no jak se jmenujou…? A kde to, prosím tě, teď v březnu sehnal?“

„Já nevím. Já vůbec nic nevím,“ odpověděla Alice. „On mi nic nechce říct, říká, že je to tajemství. A když on nechce, tak z něj nic nevyrazím.To ho budu muset rozpracovat a možná tak za týden nebo čtrnáct dní to z něj vypadne.“

„No to je láska, to je láska. Jak jen se jmenujou támhlety kytičky?“

„Který myslíš?“ říkala Alice a sbírala růže opatrně z koberce do náručí tak, aby se nepopíchala. Když se ohlédla, její matka plakala. Alice přišla k posteli, sedla si vedle ní, opatrně položila náruč růží na polštář a objala ženu, choulící se vedle ní, kolem ramen.

„Tys o tom věděla, viď že jo?“

„No, nevěděla.“

„Ale prosím tě, Álí…“

„Nevěděla jsem to, ale tušila jsem to.“ Pláč pozvolna ustával.

„To je ale vůně,“ dodala po chvíli matka. „Aspoň že ty jsi šťastná, holčičko moje. Aspoň že ty jsi šťastná.“

„Neměla bych spíš brečet já, když se dneska vdávám?“ řekla Alice. Matka přikývla.

„No vidíš, všechno jim sebrali, ale vychování jim zůstalo. Tomu ani nikdo neuvěří, těch růží.“ Po chvíli odmlky dodala: „A opravdu ti to neříkal?“ Alice neurčitě pokrčila rameny a řekla: „Pojď mi pomoc, dáme je do vody, jo.“

Do vedlejší místnosti zatím dorazilo několik lidí. Dvě Aliciny přítelkyně, svědek, ještě další strýc a další teta, nyní pro změnu z Maxmiliánovy rodiny. Alice se převlékla do svatebních šatů a vešla. Modrý kostým, světle modrá halenka a klobouček se závojem. Bílé šaty se k této době plné pokroku a nadějí příliš nehodily. Po kávě, sušenkách, rychlém seznámení a několika větách o počasí nasedli svatebčané i hosté do dvou vlastních a jednoho vypůjčeného auta a vyjeli na krátkou cestu z Prahy. Otec s matkou seděli každý v jiném voze. Po půlhodině jízdy byli na místě. Zastavili na náměstí okresního města. Na jedné straně náměstí byl zámek se zašlými sgrafity a před ním u lavičky stál farář. První k němu šel Maxmilián, pozdravili se a Maxmilián postupně představil svatební hosty. Farář si se všemi potřásl rukou, provedl je několika ulicemi a zastavili se před kostelem, kde je už čekal kostelník, který zrovna vyměňoval nějaké papíry ve vitríně připevněné vedle hlavních dveří. Se srolovanými listy papíru v podpaží si opět se všemi potřásl rukou. Odemkl vchod, počkal, až všichni vejdou, a když se chystal zamknout dveře, objevilo se několik turistů. Kostelník jim začal vysvětloval, že je zavřeno, i když zavírací den je pondělí, a dnes je úterý, a tedy by mělo být otevřeno. Nejneúnavnější turista měl pumpky a světle modrou nepromokavou bundu. Jeho argumenty byly natolik hlasité, že pronikly až do zákristie, kde farář v krátkosti ještě jednou procházel posloupnost svatebního obřadu. Náhle, aniž by dořekl větu, kterou načal, zamumlal něco, co se dalo považovat za „omluftemje“, vyběhl z kostela a postavil se přímo před turistu v modré větrovce, kterého identifikoval jako toho, jehož hlas se donesl až k němu. Turista překvapením zmlkl. Farář se před něj postavil, podíval se mu přímo do očí a řekl:

„Tento kostel je dnes uzavřen kvůli významné společenské události. Nějaké dotazy, mladý muži?“ Turista po chvilce překvapení řekl, otáčeje se za ostatními, kteří se zastavili a pozorovali je:

„My bysme nerušili, my se jen chcem podívat na ty fresky.“ Farář si odkašlal a řekl:

„V případě, že se budete schopni do pěti minut převléknout do společenského oděvu, počkám na vás, v opačném případě nikoliv. Máte společenský oděv?“

„Společenský oděv?“ ptal se turista, jako by nerozuměl otázce.

„Společenský oděv,“ opakoval farář.

Turista se podíval na sebe a na další turisty, kteří stáli opodál, a řekl:

„No já nevím.“

„Obávám se, že nemáte společenský oděv,“ řekl farář, „usuzuji správně?“

„Co prosím?“ řekl turista.

„Tuším, že nemáte jiný oděv nežli ten, jehož jasné barvy mám nyní před očima.“

„No, my už nic jinýho nemáme, jsme tu totiž jenom na jeden den, víte.“

„Vidím, že jsem se obával správně. Nuže tedy, protože nemáte společenský oděv, jsem nucen vám s politováním oznámit, že vás dnes, z důvodů významné společenské události, která zde za několik minut bude probíhat, nemohu v kostele přijmout k prohlídce. Kdykoliv jindy však zde v tomto stánku katolické církve budete vítáni.“

„Hmm,“ řekl turista. „Takže dneska nás tam asi nepustíte, co?“

„Usuzujete zcela správně, mladý muži. Nicméně jsem rád, že jsem měl možnost se s vámi seznámit,“ dodal farář a vše, co řekl, byť to řekl energicky, řekl bez marnivosti ironie.

Turista se otočil, a zatímco odcházel, kostelník zamkl hlavní vchod. Obřad mohl začít. Farář měl k snoubencům dlouhou řeč, jejíž neustále se opakující hlavní myšlenka se zdála být o tom, že žena má být tělem rodiny, zatímco muž její hlavou. Rodinný přítel doktor Antonín Lukavský si při poslechu tohoto kázání kladl otázku, kolik zkušeností má farář asi s ženami, zatímco Alicina matka Květa doufala, že její oči nejsou od pláče příliš napuchlé. Byla také ráda, že při tomto kostelním světle nejsou stíny příliš ostré a že její napuchlé oči nebudou příliš vidět. Ke konci své řeči se farář vrátil k tomu, že předek ženicha, jistý Jindřich, byl už roku 1716 povýšen do hraběcího stavu císařem Karlem VI. a že zanedlouho poté jeho syn Mikuláš koupil zdejší zámek a nechal vyzdobit nejen zámeckou kapli, ale i místní kostel. Dále poznamenal, že v současnosti jsou už šlechtické tituly neplatné, byly zrušeny státem a jeho prvním prezidentem Tomášem Masarykem, že však není proti zákonu připomenout dobu, kdy platily nejen tituly, dobré mravy, ale především slovo boží tak, jak je vykládáno svatou apoštolskou katolickou církví. Chvíli mluvil o jednotě trůnu a oltáře a při nejsveřepějších pasážích své dlouho připravované řeči se mu na tváři vždy rozhostil bezbranný úsměv. Pak si vyměnila Alice s Maxmiliánem prstýnky a polibky a nakonec podepsali zápis, který stvrdil to, že manželský stav je kupodivu především vztahem smluvním, což ovšem byla v té chvíli poslední věc, kterou měli novomanželé na mysli. Po skončení obřadu pozval opět farář svatebčany do zákristie. Alice s Maxmiliánem byli nyní na světě zcela sami, aniž by chtěli, aniž by si to přáli. Odpovídali na dotazy, vedli řeči o upadající kvalitě mešního vína v této upadlé komunistické éře. Alice žertovala s kamarádkami, Maxmilián si připíjel slivovicí, kterou jako vždy při podobných příležitostech někdo odněkud vytáhl, ale při tom všem je pozvolna začínalo obepínat metalurgické krajkoví nového stavu, které se však zatím objevovalo jen útržkovitě. Štěrbina po štěrbině se spouštěla krajková síť, která je obklopovala, obepínala, ochraňovala a uzavírala.

Svatebčany čekal v Praze ještě jeden obřad, církevní sňatek stát neuznával. Čekala je cesta do Prahy a výklad, tentokrát civilní. Při zpáteční cestě přemýšlel strýc Antonín o vyznění farářova kázání. Zdálo se mu tak nějak nepatřičné v této moderní emancipované době konce šedesátých let, která měla o sobě mínění, že je zcela jistě alespoň v těch podstatných věcech lepší, nežli byly ty, které ji předcházely. Čas, který farářova řeč zabrala, však nebyl zbytečný. Prodloužila ho však až k nesnesitelnosti netolerantností svého obsahu natolik, že vkládání prstenu na prst bylo pak víc než jen těkavý moment motýlí blaženosti. Už odhrnutí závoje, polibky a podpisy byly odměnou za tu stojatou masu netolerantních intervalů, z kterých bylo kázání slisováno jako zatarasující obelisk. Nakonec to Antonínovi nedalo, a protože seděl s novomanželi a s Aliciným otcem, který řídil, v jednom autě, zeptal se, co si o kázání myslí. Maxmilián souhlasil s Antonínem a trochu omluvně říkal, že ví, že se na toto kázání farář připravoval opravdu pečlivě a dlouho, a že ví, že se moc těšil na to, jak se jim bude líbit. Antonín byl však překvapen Alicí.

„To si, strejdo, myslíš, že bude obhajovat hippies nebo LSD, prober se. Vždyť je to farář, nebo ne?“ uzavřela Alice. „Vždyť je to přece farář.“

„No jo, je to farář, Toníku. Všechno je, jak má být ,“ dodal otec, „je, jak má být.“

Když se vrátili do Prahy, měli ještě chvíli čas, civilní obřad je čekal až za hodinu, obřadní síň byla nedaleko a obřad, který měl následovat, nebral nikdo tak vážně jako ten předchozí. Alice s Maxmiliánem a matkou přinesli chlebíčky, víno a svatební koláčky. Hosté se rozptýlili po bytě a měli nějaký čas na chvíli odpočinku a přípravy na civilní obřad.

Na zvonek usilovně zvonil mohutný muž v bílém plášti a s hnědou placatou čepicí na potícím se čele. Vedle něj stál o něco nižší světlovlasý člověk střední postavy, který měl na světlých kalhotách čistě bílou zástěru a na hlavě bílou čepičku. Nejblíže dveří stál ženichův svědek, který oběma mužům otevřel. Vyšší muž se sklonil ke svědkovi a řekl, že by rád mluvil s doktorem Lukavským. Svědek bezděčně pokrčil rameny, řekl jim, že tady nikoho nezná a jména všech, kdo se mu už představili, zapomněl, ale aby počkali, a s tím, že vše zařídí, odešel za Maxmiliánem. Ten zašel za doktorem a doktor se dostavil ke dveřím. Vyšší muž s placatou čepicí se sehnul a pošeptal něco doktorovi. Doktor se na oba muže usmál a uvedl je dál. Propletli se mezi svatebními hosty a zašli za Aliciným otcem.

„Tak, Josífku, je to tady,“ řekl doktor.

„Co je tady, Toníku?“ odpověděl otec.

„No, jak jsem ti říkal, to překvapení přece.“

„Aha, dobře, dobře… tak ty chceš tu místnost na ten dort, že jo?“

„Potichu, Josefe,“ řekl káravě Antonín, „je to překvapení.“

„Jo, jasně, no tak ho dáme tady ke mně do toho bývalýho mýho pokoje… Tam je uklizeno a je tam i ten stůl,“ řekl otec. Vešli do pokoje. V pokoji byl tmavý dřevěný stůl, na kterém byly rozložené noviny s napůl vyluštěnou křížovkou, brýle a propisovačka. Muž se zástěrou si prohlédl stůl. Sundal z něj noviny, brýle a tužku a z kapsy vytáhl krejčovský centimetr. Za přihlížení ostatních stůl přeměřil.

„Je to necelý metr na metr a půl,“ řekl vyčítavě muž v zástěře.

„A to nestačí?“ zeptal se doktor.

„Vždyť jsem jasně říkal, že potřebuji jeden metr a tři čtvrtě na dva metry. Vždyť jsem to jasně říkal!“ dodal muž v zástěře podrážděně.

„No dá se to ještě roztáhnout,“ řekl otec. Podíval se na doktora a řekl: „Ale Tondo, ty jsi říkal, že to bude dort, nebo ne… to překvapení?“

„No, je to dort? Nebo ne?“ obrátil se doktor k muži v bílé zástěře.

„Zajisté, bratře,“ řekl muž v zástěře, který začal hledat způsob, jak stůl roztáhnout. Doktor mu věnoval ještě jeden tázající se pohled, ale muž v zástěře ho neopětoval a začal roztahovat složená křídla stolu.

„Moc se nepoužívá, víte,“ obrátil se otec na muže v zástěře, „tak to jde ztěžka.“ A začal pomáhat rozkládat zbývající časti stolu.

„Tak to je akorát. Ano, to je akorát,“ říkal muž v zástěře, když přeměřoval stůl i s jeho roztaženými přídavnými deskami.

„Teď bych pouze poprosil,“ řekl a rozhlédl se kolem, „aby do této místnosti v nejbližších třiceti minutách nikdo nevstupoval.“ Otec pohlédl na doktora, ten pohlédl na muže se zástěrou a řekl: „Já myslím… to se dá zařídit, Josefe, že jo?“

„Ano,“ odpověděl otec. V několika dalších minutách se muž se zástěrou zabydlil v pokoji a vyšší mohutný muž v bílém plášti mu společně s doktorem nosili krabice různých velikostí. Vždy zaklepali, on pootevřel dveře a oni mu podali jednu nebo více krabic. Pak zůstali stát přede dveřmi a hlídali, aby do pokoje nikdo náhodou nevešel. Přesně po dvaceti devíti minutách se dveře otevřely a dovnitř byl vpuštěn doktor, muž s hnědou placatou čepicí a otec. Vešli do místnosti a podívali se na stůl. Na stole se do výše jednoho a půl metru tyčil marcipánový palác.

Muž se zástěrou byl cukrář, to nyní už bylo dostatečně zřejmé, a to, co stálo na stole, byla kombinace gotické katedrály, zámku a paláce s několika nádvořími.

„Tak to jsem nečekal, pane Svoboda,“ řekl doktor.

„Bratře doktore,“ odpověděl cukrář, „svatba, stejně tak jako i svatební dort, má být jen jednou za život, ať si ho tedy nevěsta s ženichem a hosty užijí.“ Po chvíli odmlčení se zeptal:

„Doufám, ehmm… myslím, tedy hmmm…, že bych rád pronesl několik slov k novomanželům,“ řekl cukrář a odkašlal si. „Tedy bude-li to možné…“ dodal a rozhlédl se po přítomných. Doktor se podíval na otce, který nemohl odtrhnout oči od marcipánového výtvoru.

„Bude to možné, Josefe?“ zeptal se doktor. Otec ho ale nevnímal, obcházel stůl s marcipánovým palácem a katedrálou v jednom a jenom kroutil hlavou ze strany na stranu a pobrukoval si: To jsem ještě neviděl, to jsem ještě neviděl, mručel si polohlasem a čas od času se zasmál. Namísto toho, aby odpověděl na doktorovu otázku, se zeptal:

„A ty figurky… ty figurky se taky dají jíst?“

„Samozřejmě!“ odpověděl cukrář dotčeně. „Všechno, co vidíte před sebou na stole, se dá jíst.“

„To je dokonalé,“ mumlal si otec, „to je naprosto dokonalé… to je umělecký dílo.“

„Samozřejmě,“ odpověděl cukrář.

„Josefe, myslíš, že by tady pan Svoboda mohl říct pár slov ženichovi a nevěstě a hostům?“ zopakoval otázku doktor.

„Ale ovšem, no ovšem, Toníku,“ odpověděl otec. „Jen chvilku počkejte, já je přivedu.“

Místnost se postupně zaplnila, a aby se do ní všichni vešli, museli stůl, na kterém stál marcipánový zámek, obstoupit kolem dokola. Každý, kdo vešel do místnosti, oněměl. Rozhovor úplně ztichl a zvenku začaly kostelní hodiny odbíjet celou, nikdo se nemohl soustředit na to, aby údery hodin spočítal. Když byla místnost plná, otec se rozhlédl kolem a řekl:

„Milá Alice a Maxmiliáne, tady před vámi je dárek strejdy Tondy a on by vám asi chtěl říct pár slov. Co se mě týče, tady pan cukrář mi řekl, že se i ti maličcí pidižlíci dají jíst.“

„Tak, milá Alice a Maxmiliáne, vážení hosté,“ ujal se slova doktor. „Tady to je můj dárek k vaší svatbě, a musím říct, že je větší a mnohem krásnější, než jsem čekal. Není tomu ještě tak dávno, co jsem musel Alici očkovat proti, proti…“

„Tetanu, strejdo, proti tetanu,“ vykřikla Alice.

„Správně, proti tetanu,“ řekl doktor. „Vidíte, ještě si to pamatuje,“ řekl doktor a rozhlédl se kolem. „Ale nebudu vás zatěžovat rodinnými historkami, jenom snad to, že se tenkrát tak bála, že vlezla do skříně plný nějakých lejster, odkud jsem ji nemohl dostat a které tak rozházela, že jsem je pak musel ještě další týden třídit. No, a neuplynulo ani tolik času, a já vám oběma jenom musím pogratulovat k tomuto šťastnému dni, na který doufám budete vždycky vzpomínat i v těch chvílích, kdy třeba všechno nepůjde v životě tak, jak si představujete. Takže ještě jednou vám přeju všechno nejlepší a zároveň bych taky chtěl poděkovat cukrářskému mistru panu Svobodovi, který mě vlastně na nápad darovat novomanželům dort přivedl. Ten dort je vlastně umělecké dílo a je mnohem větší, nežli jsem čekal, a jeho tvůrce pan cukrářský mistr Svoboda by vám k němu ještě chtěl říct několik slov. A nenechte se překvapit tím, že občas říká někomu bratře nebo sestro. Tak, pane Svoboda.“

Cukrář předstoupil před marcipánové dílo, uklonil se, pomalu si vytáhl z kapsy několikrát přeložený papírek a začal chvějícím se hlasem číst:

„Vážená nevěsto, vážený ženichu, vážený pane doktore, vážení a milí hosté, vážený pane ošetřovateli, milí bratři a sestry. Není to obvyklé, aby se v této době naskytla zakázka, kterou bych raději splnil nežli tato zakázka ctěného pana doktora Lukavského, o kterém doufám mohu prohlásit, že jsme přátelé. Přestože jsem vás osobně, sestro nevěsto a bratře ženichu, neznal, nebo právě proto, dovolil jsem si vyjádřit ve své kreaci symbolické a univerzální rysy stavu manželského.“ Cukrář se uklonil, potočil se bokem k publiku a bokem k svému dílu.

„Jak si zajisté můžete všimnout, tento palác má tři patra. Nejvyšší symbolizuje nebe. Proto jsou v něm umístěni svatí, Bůh, andělé a další mimořádné nadpřirozené bytosti, a jak vidíte, je celé provedeno v bílé barvě, konkrétně v marcipánu se šlehačkovou výzdobou. Toto je takříkajíc nadzemská říše, která nás přesahuje a je nad námi. Tam možná jednou všichni dojdeme. Prosím, povšimněte si toho, že každou vrstvu je možné otevřít a podívat se dovnitř.“ Cukrář se podíval dokola a nadzvedl střechu zámku a v něm bylo vidět malé figurky, které jako by spolu o čemsi vedly řeč. „Další poschodí je naše, pozemšťanské poschodí, zde je umístěna stylizovaná nevěsta se ženichem a svatebčany, a jak vidíte, barva poschodí je šedá, což je pochopitelně docíleno kávovou směsí. Toto je naše pozemšťanská sféra, jak jsem již uvedl, no a nakonec máme poslední poschodí neboli přízemí, a to je peklo, jak vidíte, to je tmavě hnědé, je to tedy čokoládové poschodí a prosím, aby se na něj zaměřili všichni ti, kteří mají rádi čokoládu. Zde jsou, jak můžete okénky vidět, čerti, ďáblové, satanáši a sem tam drak. Toto symbolizuje podzemí, podsvětí neboli peklo. Toto patro mohu obzvláště doporučit, čokoládový krém jsem dodělával dnes ráno podle vlastního receptu,“ řekl pan Svoboda a přestal se dívat na papírek, na kterém měl napsanou svou řeč.

„Ale mně to takhle zezadu pořád něco připomíná, pane Svobodo,“ ozval se doktor Lukavský. Cukrář se znovu uklonil a řekl:

„Ano, velice pozorné, bratře doktore, velice pozorné, jak jinak, koneckonců, koneckonců jak jinak.“

„Tak mám, nebo nemám pravdu?“ dožadoval se doktor znovu. „Něco mi to připomíná, ale teď nevím co.“

„Jak jinak, bratr doktor je velice pozorná bytost,“ dodal cukrář a řekl: „Já osobně si myslím, že už je tady v nejvyšším patře, opravdu si to myslím, v nejvyšším patře. Protože má duši plnou soucitu, hmmm… soucitu. I když vím o jeho slabosti, myslím, že dává přednost čokoládě před šlehačkou, a ta je v přízemí v čertově doupěti, tudíž bude muset do přízemí, hmmm… Ale abych odpověděl na otázku bratra doktora, tedy ti vnímavější si možná povšimli, že tato přední část je, abych tak řekl, inspirována kostelem svatého Ignáce na Karlově náměstí, ve stejném duchu pak pokračuje i výzdoba a inspirace světců. Ovšem, a to je to netušené, hlavní část, hlavní část prosím, ta, na kterou jste ukazoval, bratře doktore, je ta nedostavěná katedrála v Praze, prosím pěkně ta, která není dokončená, prosím ta od Václava, nevím, jestli Třetího nebo Čtvrtého, ta pěkně prosím, co stojí nedostavěná už pár set let v zahradě za Jungmannem. Vždyť vy víte, kterou myslím. Tedy tato katedrála nyní stojí a doufám, že vám všem bude i chutnat. Dále bych chtěl upozornit, že celý tento dortový chrám, palác i zámek v jednom je sestrojen následovně. Jak vidíte, dá se rozebrat, tady vedle jsem připravil skládací krabice na výslužku a do každé krabice se vejde přesně jeden kousek dortu. Tedy prosím nekrájet! Opravdu nekrájet, protože to by se stavba mohla zříti. Nekrájet, ale rozebírat. Ro-ze-bí-rat! Vážená sestro nevěsto, bratře ženichu, všechno nejlepší,“ dokončil cukrář a uklonil se. Následoval potlesk všech přítomných, za kterého k němu Alice přistoupila a dala mu pusu na tvář. Cukrář se tvářil překvapeně a řekl jí:

„Je jenom na vás, sestro nevěsto, v kterém patře skončíte, to je jenom na vás.“

„Ale jděte,“ odpověděla Alice, „to přeci záleží na nás na obou, na mně i na Maxovi.“

„No ovšem, tak jsem to myslel, tak jsem to myslel,“ odpověděl cukrář. Dále Alice skočila kolem krku doktorovi a hosté začali obcházet dort, dívat se do jeho okének, prohlížet světce i světice ve výklencích jeho fasád a vdechovat vůni kakaa, kávy a kokosu. Mezitím se cukrář se svým pomocníkem rozloučili a Maxmilián s Alicí a doktorem Lukavským je šli vyprovodit na ulici. Cukrář se svým pomocníkem nastoupili do sanitky, která byla zaparkovaná před domem, a odjeli. Když byli pryč, zeptala se Alice:

„Kde jsi ho sehnal, strejdo, kde jsi ho sehnal?“

„Koho?“ zeptal se doktor. „Cukráře, nebo dort.“

„Oboje, pane doktore, oboje,“ přidal se Maxmilián, který se držel s Alicí za ruce.

„Ale ten je od nás,“ odpověděl doktor.

„Je to jeden takový zajímavý pacient. Jednou ti o něm řeknu víc, Álí, a vám taky, Maxmiliáne, jestli vás to tedy bude zajímat.“ Pak pohlédl na Alici a dodal: „Jednou ti o něm řeknu víc, tedy až toho o něm budu víc vědět.“

Alicin otec mezitím svolal hosty a vydali se do svatební síně. Oddávající úředník byl v černém obleku a kolem krku měl pozlacený řetěz. Přišel se s nimi uvítat, vysvětlil jim, kam se kdo má postavit a že za několik minut mohou začít. I když si objednali menší ze dvou obřadních síní, byla v ní stále ještě více než polovina míst prázdná.

„Jste taková malá, hezká komorní svatba, že?“ reagoval na to oddávající úředník.

„Kdyby tu všichni mí příbuzní, milý pane ceremoniáři, byli,“ opáčil Maxmilián, „rodu, který byl povýšen do hraběcího stavu roku 1716 císařem Karlem VI. a do šlechtického stavu už roku 1578, pak bychom se nevešli do největšího sálu v Praze.“

„Ach tak,“ řekl oddávající úředník stroze a přestal se usmívat.

„Naše socialistická republika nám všem bohudíky zajistila rovnoprávnost, pane. Bohudíky.“

„U, ú,“ vypustila z vyšpulených úst Alice směrem k otci. „To nezačíná dobře, tati.“

„Co se děje?“ zeptal se otec.

„Max toho komunistu poučuje.“

„Aha, třídní boj v praxi,“ dodal strýc.

„No jo, jenže on má to razítko, který chceme,“ řekla Alice s pokrčeným čelem.

„Já nemám nic proti této republice,“ bylo slyšet Maxmiliána. „Pouze mi vadí, že i její znak odporuje těm nejzákladnějším pravidlům heraldiky.“

„Čeho?“ zeptal se úředník.

„Heraldiky,“ opakoval Maxmilián. „To je nauka o sestavování erbů, státních znaků a rodinných symbolů.“

„A v čem náš státní znak odporuje té heraldice, nebo jak se to jmenuje?“

„Jak je všeobecně známo, český lev nemůže mít na prsou slovenský znak. Protože uprostřed erbu je vždy jen znak vládnoucí dynastie.“

„Vládnoucí dynastie?“

„Ano, vládnoucí dynastie.“

„Ale my dnes nemáme vládnoucí dynastii, pane ženichu. My máme dnes vládu lidu, jestli jste si nevšiml.“

„Ovšem, právě o to jde.“

„O co jde?“

„No o to, že v případě, že nemáme žádnou vládnoucí dynastii, tak by státní znak měl být nejspíš půlený nebo čtvrcený, takže slovenská i česká část znaku by byly rovnoprávné.“ Tento rozhovor pozorovala z rohu místnosti Alicina matka, která stála v předsálí. Když jí došlo, o čem je řeč, udělala oči v sloup a došla k Josefovi. Zatahala ho za rukáv a očima mu naznačila, aby poodešli stranou.

„Co se to tady děje, Josefe.“

„Ale nic, Květuš, docela zajímavá diskuse.“

„Zajímavá diskuse? Tobě nějak nedochází, že se ti dcera vdává, ne?“

„No a co bys chtěla, abych dělal?“

„Nějak to stopni, nebo se ještě pohádaj.“

„A jak?“

„Nějak!“

„A co bych jim měl říct?“

„Cokoliv, to je úplně jedno… Ale, Josefe!“ Květa se otočila, zaklapala podpatky a rozrazila Maxmiliána s úředníkem.

„Dáme se do toho, pánové, že… Svatba není jen tak něco. Nevěsta i my všichni jsme už velmi nervózní. Nejste nervózní, pane ceremoniáři? A co vy, Maxmiliáne, nevěsta se mi už zdála být na omdlení. Mimochodem, pane oddávající, já jsem…“

„Vy jste maminka nevěsty…“

„Máte výbornou paměť, pane ceremoniáři, jak si to všechno můžete zapamatovat, prosím vás, tolik nových lidí každý den, to já si nejsem schopna zapamatovat někdy ani úplně obyčejné věci, ale já už stárnu pochopitelně.“

„Ale milostivá…“ oponoval oddávající, kterého matka nevěsty jemně sevřela za loket a odvedla ke stolku s občerstvením.

Postupně se svatebčané i hosté seřadili a za zvuků hudby z magnetofonového pásku vešli do svatební síně. Tam už je za obřadním stolem očekával ceremoniář s pozlaceným řetězem kolem krku, na kterém visela medaile se zpackaným státním znakem. Jistá nervozita se úplně nevytratila a zdálo se, že oddávající úředník ve své řeči k novomanželům více zdůrazňoval všechna slova, která měla socialismus jako svůj slovní základ. Maxmilián s Alicí si podruhé vyměnili prstýnky, podruhé se políbili a podruhé podepsali manželskou smlouvu. Po nich udělali totéž svědci, a tím byl obřad završen. Když se loučili, řekl oddávající státní úředník Maxmiliánovi:

„To bylo dobré, to s tím státním znakem, to bylo dobré.“

„Proč?“ zeptal se Maxmilián. „Co tím myslíte?“

„No víte, pane ženichu, já jsem se totiž narodil v Banské Bystrici, v Banské Bystrici a jsem Slovák.“

Po ukončení obřadu zašli zpět domů. Nevěsta i ženich se převlékli, muži si povolili kravaty a Květa si v obývacím pokoji sedla na pohovku vedle svého muže. Když zde byla shromážděna většina pozvaných, zaťukal Maxmilián lžičkou na skleničku a pak jménem svým i své manželky poděkoval všem za to, že svatbu nevyzradili. Potom vstala Alice a všechny přítomné pozvala na večeři do salonku nedaleké restaurace. Dále se zvedla teta Anna a se slzami v očích zavzpomínala na Alicino dětství a dospívání a jala se popisovat jakousi historku, vzápětí si ale strýc Antonín vzpomněl, že Maxmiliánovi rodiče se jeho svatby nedožili, ale že by jim v každém případě měli vyjádřit úctu přípitkem. Poté se teta znovu snažila dostat události do své moci a opět si vzala slovo, mezitím ale už hosté ztratili o historku z nevěstina dětství zájem a začali se rozpadat do malých skupinek a tetě přestali věnovat pozornost.

„Proč jsi nezasáhl, Josefe,“ zeptala se Květa svého manžela. „Prosím tě, proč jsi nezasáhl před obřadem, copak nevíš, jaký to je komunista?“

„Ale vždyť je to jedno, vždyť se nic nestalo.“

„Ale mohlo se stát, to tam nemůžeš stát jako tvrdý y.“

„Ale vždyť já jsem rozuměl jen každý druhý slovo.“

„No to si holt musíš pustit ten svůj naslouchací stroječek nahlas.“

„Ale vždyť jsem ho měl nahlas.“

„No a taky si musíš pravidelně kupovat baterky.“

„Alice mi je kupuje. Mám je dokonce do zásoby.“

„Takže ty jsi toho moc neslyšel?“

„Ale jo, něco jsem slyšel.“

„Tak to jsem nevěděla… A mluvil jsi o tom s Tondou?“

„Ale Tonda je psychiatr, ne neurolog nebo ušař.“

„No já vím, ale on by určitě někoho sehnal, má určitě známý.“

„To je stáří, Květuško, na to nejsou známí nic platný.“

„Ale prosím tě… tak ty se teda nechceš přestěhovat zpátky… Josefe?“ Josef se otočil, podíval se do jejích sytě zelených očí a řekl:

„Já už nemůžu, Květo, zatím ne.“

„Ale proč jsi mi nic neřek, já už jsem to tam začala všechno připravovat, abys tam měl místo pro sebe.“ Josef položil Květě ruku na rameno a bez toho, aby ji dále poslouchal, se zvedl z pohovky a vyšel z pokoje. Hosté pomalu odešli do restaurace a přesně v osm hodin se ještě po několika dalších přípitcích začalo s večeří. V místnosti nebylo víc než dvanáct nebo patnáct lidí. Kolem desáté se salonek vyprázdnil. Bylo úterý a zítra byl pracovní den, to bylo hlavní téma omluv hostů, kteří odcházeli, i když by rádi zůstali s novomanželi déle. Poslední s nimi zůstal otec. Zaplatil za svatební hostinu a všichni tři se vydali do bytu. Před vchodem do domu se Maxmilián s Alicí rozloučili s otcem a šli se ještě projít.

„Svatební den je jen jednou a koneckonců klíče máte. Ten obřad v kostele byl pěkný. To byl dobrý nápad, moc dobrý nápad. A jinak je to všechno v pořádku?“

„Ano, pane inženýre,“ řekl Maxmilián, „to víte že ano.“

„Ano?“

„Tak to je dobře, Álí?“

„Jsem ráda, že se ti to líbilo, tati.“

„Bylo to pěkný…“

„Jo. Stálo to za to, táto.“

„A proč tam nechtěl pustit toho nebohýho turistu?“ zeptal se otec. Maxmilián pokrčil rameny.

„A jak jste se vlastně seznámili s tím farářem? Víte, já jsem se ho na to chtěl zeptat, ale bylo mi to tak nějak žinantní.“

„Toho jsem nemusel přesvědčovat, pane Černý. Ten mi pochovával tátu. Ten to udělal rád. A vlastně s tím i tak trochu přišel, chtěl jsem ho pozvat na svatbu a on to sám nabídl.“

„Aha,“ řekl otec. „No, já si už asi půjdu lehnout a nezapomeňte, že je tam spousta jídla, a to nejlepší nacpali do tý malý ledničky a pak se na to zapomnělo, tak to alespoň vy nezapomeňte sníst. Klidně i večer. Já si svůj stroječek vypínám, takže mě nevzbudí ani čert. Odemkněte si a vemte si, na co budete mít chuť.“

„Nestarej se a jdi si lehnout, táto,“ řekla Alice a políbila otce na tvář. Ten uchopil Maxmiliána za ruku, potřásl jí, poté se otočil a odešel. Novomanželé se chvíli procházeli. Prošli několika ulicemi a parkem, ale brzy jim začalo být chladno, a tak se vrátili. Otec už spal. I když se Alice ještě snažila dočkat Maxmiliána, který si v koupelně čistil zuby, jen mu říct dobrou noc, tak… A… nikdy bych neřekla… že… že štěstí může… tolik… unavit… tolik, že… š-ť-ě-s-t-í… mů… m-ů-ž-e… n-e-m-ů-ž-e… m-ů-ž-e…

Prozaická prvotina Tomáše Zmeškala je velkým českým románem o druhé polovině dvacátého století. Románem napínavým, historickým i milostným. Nenápadně a zároveň neobyčejně sugestivně ukazuje – bez velkých dobových obrazů a jakékoli prvoplánové politické proklamace -, jak odporná může být doba, která dovoluje vyřizovat si osobní účty prostřednictvím státní perzekuce, jak hluboce dokázal stát vstupovat až do soukromých ložnic a rozvracet vše, čeho se dotkl, kolik síly si žádal i malý odpor proti němu. Román popisuje i míjení, vinu a trest, nesnadnost odpouštění a nenápadnou lidskost podloženou soucitem a neokázalou pomocí. Součástí románu je několik odboček, ucelených příběhů na morální témata, obrazů v obraze. Román nabízí čtivý, nepodbízivý a hluboký čtenářský zážitek, při němž nechybí ani humor.

Kapitola 1

Kapitola 2